Podle mě, (ale pouze podle mě, samozřejmě se mnou nemusíte souhlasit), je pro člověka, pro lidskou bytost hodně důležité být přijímán takovým jakým je. Bez odsuzování, bez posuzování, bez strachu, bez výčitek. Prostě být přijímán takový jaký jsem. Když se nemusíte stydět za to, že něco nevíte, neumíte, něčemu nerozumíte, něco nějak prožíváte. Když se nestydíte se na něco zeptat. Když se můžete projevit ve své nedokonalosti (nebo dokonalosti). Zda jde o dokonalost nebo ne, záleží pouze na našem úhlu pohledu.
Já jsem například malá, podsaditá. S přibývajícím věkem, přibývají vrásky na mé tváři, pneumatika kolem pasu, nohy mám křivé odmalička. Nikdy ze mě nebude modelka z titulních stránek. Ale kdyby neexistovali lidi různých šířek, výšek, délek, tvarů, jak bychom mohli vědět, co je malé, co je velké? Kdyby svět obývali pouze samé modelky a svalovci, s kým by svá těla porovnávali?
Naučili jsme se brát většinový názor, jako ten správný, jako ten normální. Jenže pak v nás samozřejmě musí vznikat konflikty, protože sami sebe chceme nacpat do normy. Chceme vypadat, chovat se, tvářit se tak, jak je to „normální“. Popíráme tím v sobě originalitu, kterou jsme, kterou život tvoří skrze nás. Naučili jsme se v sobě odsuzovat všechno, co „není normální“. Přestali jsme přijímat sami sebe.
Každá lidská bytost, která přijde na svět, prostě je. Žádné miminko neřeší , jestli je vhodné, si zrovna nadělat do plínek. Je mu to naprosto jedno. Malé děti vůbec neřeší, jestli při své činnosti vypadají směšně, neohrabaně, neupraveně, roztomile. Až do určitého věku je jim to putna. Myslím, že to je jeden z důvodů, proč milujeme dívat se na malé děti. Přijímají „sami sebe“ takové, jaké jsou.
Pak se ale od nás, starších a „zkušenějších“ naučí, že s nimi není něco v pořádku. Pepíček od vedle je rychlejší, Mařenka zase hodnější, Kuba chytřejší, Kačenka hezčí, Honzík se nevzteká a Alenka nebrečí. Po vzoru dospělých začnou odmítat svou originalitu a odlišnost, a začnou se přizpůsobovat normě. Nakonec se z nich stanou „normální“ dospělí lidé, kteří vytvoří „normální“ společnost, plnou lidí, kteří ve skutečnosti nejsou vůbec „normální“, jen se to snaží před sebou a celým světem ukrývat. Nasadí si na tvář společensky přijatelnou masku, pod kterou se všichni snažíme skrýt to skutečné, co v nás je.
Jana