Dnes jsem poslouchala Adyashantiho a zaujaly mě 2 věty: „Ego nemá pod kontrolou to, co se děje. Život má pod kontrolou to, co se děje.“ Je to tak jednoduchý a tak moc se nám tomu nechce věřit. Respektive ten, který tomu nechce věřit, je Ego. Vytvořili jsme si iluzi toho, že můžeme všechno mít, všechno vytvořit, všechno vědět, všemu rozumět. Stačí správně, rozuměj, pozitivně myslet a můžeš mít cokoliv.
Opravdu můžeme všechno, co naše mysl chce, získat?
Ano, jsou mezi námi někteří, kterým „zákon přitažlivosti“ více méně funguje. Taky jsem měla ten chvilkový dojem. Je to tak jednoduchý! Stačí tak málo, jen udržet pozitivní mysl. Všechno ostatní umlčet, nevšímat si toho, dělat, že to neexistuje. Budeme si všímat jen pestrých barev, milých lidí, krásných věcí. Ostatní nechceme, ubližuje nám to a sabotuje náš let za štěstím.
Je to skutečně tak?
Čím to je, že tolik lidí by rádo zbohatlo. Navštěvují kurzy, semináře, můžou se v pozitivním myšlení koupat a nic. Stále bohatství nepřichází? Čím to je, že některý ženský (možná i chlapi) tak moc touží po partnerovi, chodí ke kartářkám, vědmám, dělají rituály a ten pravý stále nikde? Čím to je, že nejsme všichni trvale šťastní a spokojení?
Vždyť je to tak jasné! Stačí jen správně myslet! Všimněte si, kolik je článků, knížek, rad na spokojený a šťastný život. Sama jsem jich několik napsala. Jak je tedy možné, že nejsme všichni trvale šťastní? Existuje přece tolik možností, jak být šťastný!
A možná právě v tom je ten háček. Posloucháme naši mysl a věříme, že právě ona ví, jak být šťastný. Až budu mít tolik, jako soused, to budu konečně spokojený. Nebo taky jinak. Až bude mít soused stejný prd jako já, možná budu ještě spokojenější. Až nebudu muset do tý blbý práce, až budu na dovolený, až budu v důchodu, až bude pátek, až si koupím auto, až přestane ta moje blbě kecat, až přestanou děti řvát, až se konečně manžel změní, až mě šéf pochopí, až mě někdo ocení, až až až…, tak potom někdy budu konečně spokojený. Jenže pak přijde ta chvíle, kdy dostanete přesně to, co jste si přáli. Toho „správného“ chlapa, vysněnou práci, auťák, nádhernou dovolenou, nového šéfa a přijde další až. Vaše Ego nebude nikdy úplně spokojený. A když, tak na chvíli. Za chvíli bude chtít novou hračku na hraní.
Nedávno jsem četla rozhovor s českým muzikantem. Na otázku, jestli je šťastný, odpověděl: „Štěstí vám nezaručí peníze nebo sláva. Štěstí zažijete ve chvíli, kdy věříte svému prezidentovi. Věříte svojí vládě, která vám jde příkladem a motivuje vás, abyste měl svědomí, hrdost, čest. To jsou pojmy, které lidé ztratili.“ Nehledá štěstí v penězích ani slávě. Už ví, že ho tam nenajde. Mysl ho vede dál. Chce, aby mu štěstí zaručil někdo jiný. Respektive někdo, komu může věřit. Je to stále tatáž hra. Mysl ho vede ven a ukazuje mu, kde má hledat štěstí.
Mimochodem, všimněte si, jak krásná je to past. Myslíte, že by se skutečně našel někdo, komu bychom naprosto všichni věřili, jehož hodnoty bychom všichni uznávali a jeho názory by pro nás pro všechny byly ty správné? Dodnes se takový člověk nenarodil. Všimněte si, jaké rozpory a emoce vyvolaly prezidentské volby v USA.
Z toho vyplývá, že když bude nějaká část lidí šťastná, bude jiná část nešťastná. Ten rozpor ale nevychází z volby samotné, nýbrž z naší věčně nespokojené mysli. Naše ego nedostalo to, co si přálo. A ještě ke všemu můj soused si to přál a je spokojený. A to už je pro ego velký důvod k nespokojenosti. Mysl stále hledá štěstí mimo sebe. A tak si tady hrajeme. Vlastně skoro se chce říct, tak si tady mysl hraje svou hru, v kterou jsme uvěřili. Věříme, že bychom měli být jiní. Měli bychom být bohatší, šťastnější, krásnější, chytřejší, hodnější, tolerantnější, vyšší, menší, štíhlejší, plnější. Zkrátka měli bychom být jiní, než jsme, být jinde než jsme, mít něco jiného než máme a pak teprve můžeme být šťastní.
A pod povrchem toho všeho šílenství se něco děje. Něco, čeho si vůbec nevšímáme, protože všechnu naši pozornost dostává náš rozum, naše mysl, naše ego. Je to tiché a klidné. Je to něco, díky čemu se každý den probouzíme, otvíráme oči a vidíme svět. Slunce, oblohu, stromy, ptáky, květiny, rostliny. Ranní rosu na stéblech trávy. Kapky deště stékající po okně. Vločky sněhu dopadající na tichou zem. Je to tiché, ale dává nám to zkušenost slyšení. Smích dětí, šumění větru ve větvích, zpěv ptáků. Můžeme díky „tomu“ vnímat vůně života. Ještě lépe řečeno – život sám skrze nás poznává sám sebe. Poznává sám sebe skrze formu, kterou vytvoři a tou je lidská bytost.
To je život. Když se zastavíte, ztišíte svou mysl, všimnete si ho. Nedá se přehlédnout. Je v každé buňce vašeho těla. Je takový, jaký je. Nemůže být jiný. Nemůže být barevnější, hezčí, chytřejší, delší, menší. Je takový, jaký je. To je jediné místo, kde můžete najít skutečné štěstí.
Jana