Společensky je na nás už od dětství vytvářen tlak, co je správné a co není správné. Stále slýcháme kolem sebe věty jako, že tohle je blbé, tamto trapné. Tohle se přece nedělá, to ví každý a s tímhle bych se tedy vůbec nechlubila či nechlubil. Úplně zapomínáme na jedinečnost každého člověka a snažíme se naprosto všechny bez rozdílu nacpat do jednoho pytle. Hlavně aby v tom pytli byli všichni stejní. Úplně nejlépe aby byli všichni jako já!
Už jako malé děti jste věděli, (alespoň někteří) že u jídla se nemluví. Pokud zasedla rodina k jídlu, naučili jste se držet jazyk za zuby a otvírat pusu pouze když dovnitř vkládáte jídlo. V dospělosti se ale může stát, že se potkáte s člověkem, který chce s vámi u jídla komunikovat. Jídlo má jako čas pro konverzaci. Byl patrně vychován v rodině, kde se u jídla mluví.
Někteří lidé jsou přesvědčeni, že jediná správná doba k obědu je pravé poledne. Samozřejmě bez ohledu na letní či zimní čas. To už by v tom byl pěkný guláš. Když takovému člověku nabídnete jídlo někdy kolem jedné odpoledne, bude vás považovat za divného. Obědvá se přeci ve 12:00 a basta!
Někdo si po obědě potřebuje dát nějaký ten zákusek, někdo je zvyklý zase na kávu.
Jsou lidé, kteří si po dobrém jídle rádi zchrupnou.
Taky jsou lidé, kteří jsou naučení jíst, když mají hlad. Nekoukají se na hodinky, cítí potřebu těla na novou dávku energie, tak se najedí.
Pak jsou lidé, pro které je mnohem důležitější například dodělat práci a potom se najíst. Jídlo je, až když mají všechno ostatní hotové.
Někteří lidé se před jídlem modlí a děkují bohu za všechny dary života.
Lidé, kteří nejedí maso, pak ti, kteří naopak jedí pouze maso. Někteří z nás jedí pouze syrovou stravu a někteří zase jenom vařenou.
Někdo řekne, že by vůbec nemohl fungovat bez snídaně a někdo jiný zase vůbec nesnídá.
Všimněte si těch rozdílů jenom kolem jídla! A to jsem vyjmenovala jenom to, co mě teď rychle napadlo. Určitě vás napadne ještě spousta dalších možností, co kdo a kdy jí. A zamyslete se nad tím, kdo rozhodne o tom, jak je to vlastně správně? Máme obědvat v poledne? U jídla se mluví, či nikoliv? Je v pořádku dát si po obědě zákusek nebo je vhodnější káva? Dojídá se všechno nebo můžu nechat to, co se do mě nevejde?
Je nás mnoho, a každý z nás má nějaký zvyk, který se naučil v dětství, nebo si ho osvojil v dospělosti.
To není důležité. Jen si můžeme uvědomit, že jsme prostě každý jiný. Každý z nás je originál.
A NIKDY NIKDO nebude jako já!
Proč?
Protože prostě není já!
Můžeme se o tom bavit, můžeme se navzájem inspirovat. Můžeme si navzájem sdělovat své názory a postoje. Můžeme se naučit naslouchat a komunikovat.
Jenže my jsme vychovaní v duchu tom, že to co se vymyká mým představám, není v pořádku. Jsme zvyklí stále někoho obviňovat. Předělávat k obrazu svému. Paradoxem je, že většinou ten druhý prožívá to samé ve vztahu k nám. Ten druhý chce, abychom byli jako on! Líbí se vám ta představa? Je vám příjemné vědět, že vás někdo chce změnit? Že pro někoho nejste přijatelní takoví, jací jste?
A tohle si navzájem děláme. Ukazujeme na druhé, a máme pocit, že vidíme jejich chyby. Jenže to, co se nám nelíbí na druhých, se nějakým způsobem týká i nás samotných. To, co se nám nelíbí na druhých, je většinou ukryté v našem stínu. Tím, že odsuzujeme druhé, vlastně odsuzujeme i sebe samé. Tím, že odsuzujeme sebe, odsuzujeme i druhé. Svět je naším zrcadlem a my se můžeme skrze něj poznávat, lépe chápat sebe i ostatní a stávat se tak moudřejšími.
Jana Mňuková