Každý z nás hraje několik životních rolí. Vybrali jsme si jakousi představu toho, jak má určitá životní role vypadat a chceme do ní napasovat sami sebe. Skoro jako bychom se chtěli napasovat do šatů naší sousedky, jejíž postava je úplně odlišná od té naší.
Abychom si to ještě zkomplikovali (život přece není jednoduchý), vybrali jsme si hned několik rolí a v každé hrajeme jinou hru. V každé roli potřebujeme jinou masku. V některých situacích dokonce potřebujeme úplně popřít svou předchozí roli. Díky tomu, jak hrajeme svoje hry a snažíme se napasovat svůj život pod předem vybranou masku, vzniká v nás napětí. Vzniká v nás rozpor a vnitřní konflikt.
Dám vám příklad ze svého života. Kdysi dávno, když jsem byla poprvé a docela čerstvě vdaná, byli jsme s manželem na návštěvě u našich přátel. Nevím, kolik je to roků, ale úplně přesně si pamatuji, že to byla neděle. Ten den si pamatuji tak přesně, protože jsme popíjeli kávu a kamarádka nám ke kávě nabídla bábovku. Tehdy jsem úplně překvapeně reagovala: „jé, ty jsi pekla?“ Kamarádka se na mě tázavě podívala a zeptala se:“A ty snad ne? Vždyť je neděle!!!“
V tu chvíli bych vlezla raději pod stůl. Tak moc jsem se styděla za to, že nejsem dost dobrá manželka a matka, protože já v neděli nic, ale vůbec nic nepeču. Dokonce jsem měla pocit, že kdyby k nám v neděli někdo přišel na návštěvu, asi bych ani neotevřela. Nebyla jsem ani dobrá hostitelka. Co bych proboha nabídla návštěvě ke kávě? V NEDĚLI MÁ BÝT PŘECI NAPEČENO!
Víte, co jsem od té doby dělala? Věřím, že většina z vás uhodla. Ano, od té doby jsem pravidelně neděli co neděli několik dlouhých měsíců pekla různé bábovky, koláče, buchty atd. Vůbec mě ta činnost nebavila! Navíc nikdo z naší rodiny (syn, tehdejší manžel či já) neměl rád sladké!
Od neděle až do čtvrtka jsem se snažila své dílo v pravidelných intervalech nabízet. Občas jsem použila slzy někdy možná i křik. Určitě probíhali i výčitky jako podívejte se, co pro vás dělám a vy ani neochutnáte. Výsledek mé činnosti většinou ve čtvrtek nebo v pátek končil v popelnici, abych si další neděli mohla zahrát na dokonalou manželku, matku a hostitelku.
Nedělala jsem to pro ostatní, dělala jsem to pro svůj pocit. Toužila jsem být tou dokonalou a obdivovanou ženou. Každou neděli jsem hledala svou dokonalost v mouce, cukru a vajíčkách, s nadějí a očekáváním, že si toho NĚKDO KONEČNĚ VŠIMNE. Že mě ocení, pochválí, pohladí, bude mít rád, protože si to KRUCINÁL za tu svou snahu přece zasloužím!
Po několika měsících pečení a očekávání jsem se své představy o tom, že správná žena má v neděli napečeno, vzdala. Nechala jsem to plavat. Trvalo ještě hodně roků do doby, než jsem pochopila, že žádná role není ta správná. Že každý z nás je originální a jedinečný, takový jaký je.
Jestli vám dělá pečení radost, dělejte to dál. Jestli ale vaše činnost vychází z potřeby hrát dobře nějakou vybranou roli, tak si uvědomte, že žádná role nemůže být dokonalá. Vždycky ve vás ta potřeba bude vyvolávat rozpor a konflikt. Protože je to jen hra na něco, čím ve skutečnosti nejste.
Jana Mňuková