Letos v létě jsem byla přítomná pro mě zajímavému zážitku. Byli jsme na Stezce korunami stromů a dolů z vyhlídkové věže jsme se rozhodli jet tobogánem. Tobogán je dlouhý 52 metrů a jízda dolů trvá asi 10 vteřin. Před námi ve frontě stála asi 12cti letá holčička (budeme jí říkat třeba Maruška), její 6ti letý bráška (třeba Jeníček) a jejich tatínek.
Maruška vypadala na první pohled celkem klidně, tatínek jevil známky nervozity a malý Jeníček se bál, měl strach z jízdy na tobogánu. Zatímco Maruška se snažila svého brášku povzbudit slovy:“ Neboj, to dáš.“ Tatínka viditelně i slyšitelně synův strach rozčiloval.
„Prosím tě, čeho se bojíš?“ „Vždyť jsi sem chtěl, tak teď neřvi.“ „Nech toho prosím tě! Budeš mít alespoň zážitek.“ „Proč dáváš hlavu dolů?“ „Proboha zvedni tu hlavu!“ Takovými a podobnými větami se snažil svého malého synka přesvědčit, že jeho emoce, (strach, který prožívá) je neodůvodněná.
Jenže malému Jeníkovi nepomáhalo nic. Ani podpora ze strany starší sestry, ani zpochybňování strachu od jeho tatínka. Oči měl sklopené a po tvářích se mu kutálely slzy.
Pro dítě, které prožívá strach, či jinou emoci, se něco opravdu stalo či děje. Ten zážitek je skutečný a žádné zpochybňování ani chlácholení mu nepomůže. Dítě potřebuje vědět, že to co prožívá je v pořádku, že se za svůj strach nemusí stydět, nemusí ho potlačovat. Jedině tak ho nebude potřebovat ani zveličovat. Naopak, když dítě opravujete a říkáte mu, že nemá cítit to, co cítí, může o sobě začít pochybovat a myslet si, že je s ním něco špatně, že s ním není něco v pořádku.
Každé dítě chce potěšit svého rodiče a může se naučit svůj strach potlačovat, neprojevovat ho. A to i přesto, že i nadále bude strach prožívat. Naučí se mít strach z prožívání strachu a to vede k pocitům nejistoty a méněcennosti. Získává vnitřní negativní obraz o sobě.
To, co v takovou chvíli potřebuje dítě slyšet, jsou slova pochopení a potvrzení emoce, kterou prožívá. Ostatně, všichni prožíváme v menší či větší míře strach, když jdeme do situací poprvé v životě. Kdo z nás si s naprostým klidem poprvé v životě sednul za volant automobilu?
A jak to dopadlo s Jeníčkem?
Myslíte si, že sjel ten dlouhý tobogán?
Ano sjel.
Protože jsem stála hned za ním, zeptala jsem se ho:“Ahoj Jeníku, ty máš strach viď?“ Jeho odpověď bylo jen souhlasné pokývání hlavou. „Já jsem větší než ty a taky mám strach.“ Jeník hlavu zvednul a podíval se na mě. „Maruško, máš taky strach?“ Zeptala jsem se jeho sestřičky. A hádejte, jak zněla její odpověď? „Taky trochu mám.“ Dokonce i pár dospělých lidí potvrdilo malý strach. To už se Jeník usmíval. Ještě mi řekl, že na tak velkém tobogánu nikdy nejel, že jel jenom na docela malém. Potom už jen nasedl a frčel dolů.
Zajímavé na tom ještě bylo, když jsem se zeptala tatínka, jestli i on má strach. Jeho odpověď zněla něco jako: „Kdepak, takovýhle atrakce to není nic pro mě.“ V dobré víře, chtěl synovi dopřát to, co on si nikdy nedovolil. Možná měl ještě větší stra ch, než malý Jeník.
Jana Mňuková