Usnadněte si život a přestaňte řešit „co by, kdyby.“ Co tím mám na mysli? Hned vysvětlím.
Žili byli Khonovic a byli tak chudí, že neměli ani na sáňky. Nasněžilo a tak se starý Khon rozhodl, že sáňky pro děti půjčí od Roubíčka. Ten ale bydlel v pátém patře. V prvním patře šlo Khonovi hlavou: Roubíček sáně má. Dokonce dvoje. Ale je na svoje věci opatrný. Bůh ví, jestli mi jedny půjčí. V druhém patře: Kromě toho, že je opatrný na svoje věci, tak je i pěkně lakomý. Třetí patro: Jasně, že mi je nepůjčí. Ještě se mi vysměje, že jsem takový chudák a nemám na svoje. Čtvrté patro: Neměl jsem sem vůbec chodit, bude se nade mnou vytahovat a sáňky stejně nepůjčí. No, ale když už jsem tak vysoko. V pátém patře zazvonil, Roubíček vylezl ze dveří. „A víš ty co, Roubíčku?! Strč si ty svoje sáňky do prdele!“
Kolikrát už se vám stalo, že jste něco chtěli říct, o něco požádat a neudělali jste to? Neudělali jste to právě proto, že jste vymysleli scénář, který vůbec nevznikl, ale který by „mohl vzniknout“. Chcete například někoho požádat o malou laskavost a už dopředu si vymyslíte jeho případné odpovědi. Nebo se chcete s někým seznámit a už dopředu víte, jak to dopadne.
Jednou jsem mluvila s mladým mužem, který by se rád seznámil s krásnou slečnou. Jenže nevěděl, jak na to. Když jsem se ho ptala, proč ji neosloví, jeho odpovědi byly: „Když ona je na mě moc hezká.“ „Možná už někoho má, nebo vůbec nemá zájem.“ „ Třeba je namyšlená.“ „Hezký holky jsou většinou namyšlený.“ „ A co když se jí ani trochu nelíbím.“ „ No určitě se jí nelíbím.“ „Taky co by se jí na mě líbilo.“ „Určitě se kolem ní motaj jiný borci.“ Atd.atd.
Ještě se ve skutečnosti vůbec nic nestalo, ale jeho katastrofický scénář už byl na světě. Scénář, který sám vymyslel a podle kterého hrál.
Jeden můj známý mi kdysi říkal, že optimismus je jen nedostatek informací. Když vymyslí katastrofický scénář (to znamená, dá dohromady dostatečné množství hrůzostrašných variant) a ve skutečnosti to dopadne „dobře“, pak je mile překvapen a má radost. Když se ale dopředu těší, představuje si něco pěkného a dopadne to „blbě“, pak je zklamaný a to se mu vůbec nelíbí. Zklamání bolí.
Jsou tedy katastrofické scénáře ochranou před zklamáním a bolestí? Vypadá to, že ano. Než se trápit, už dopředu se někteří z nás vzdají jakýchkoliv činů. Se založenýma rukama pak závidí ostatním jejich odvahu a odhodlání bavit se životem. Vytvoří si scénář neúspěšného smolaře, kterému se v životě nikdy nic nepovede. Ach jo!
Možná, že se vám už skutečně něco v životě nepovedlo. Odmítla vás holka nebo kluk, nevzali vás na školu, vyhodili vás z práce, opustila vás manželka či manžel. Ano, to se stává. Možná se budete divit, ale to se stává i těm „odvážným.“ Rozdíl je v tom, že ti „odvážní“ nevytvoří závěry typu: „No jo, to jsem celý já. Smůla se mi lepí na paty.“
Oni vytvoří jiný scénář, podle kterého se jim lépe hraje.
Jana Mňuková